Popis
Museo Marino Marini je muzeum sochaře Marina Mariniho na náměstí San Pancrazio, kousek od Palazzo Rucellai, v bývalém, už nesvěceném kostele. Shromažďuje téměř dvě stě děl: sochy, portréty a kresby, a uprostřed prostoru dominuje velký bronzový jezdec.
Marini, narozený v Pistoii v roce 1901 a zemřelý v roce 1980, je považován za jednoho z nejvýznamnějších italských sochařů 20. století. V roce 1980 daroval svou sbírku městu Florencii, které pro její umístění obnovilo bývalý kostel San Pancrazio, přičemž práce skončily v roce 1986.
Pod kupolí, uprostřed starého presbytáře, se zvedá Jezdec, vysoký šest metrů, osvětlený průhlednou stěnou apsidy. Kolem vedou ochozy na čtyřech úrovních, takže sochy lze obhlížet ze všech stran i shora: projektanti nechali na očích dokonce šroubované trámy manufaktury, která kostel obsadila.
Motivy se vracejí ze sálu do sálu: koně a jezdci ve všech pózách a náladách, od únavy po nebezpečí, a Pomony, oblé ženské postavy, symbol plodnosti už od dob Etrusků. Drsné a prosté formy z bronzu a betonu, s barevnými sádrami, plátny a kresbami v jiných patrech.
Nenechte si ujít vedle kapli Rucellai s chrámečkem Božího hrobu Leona Battisty Albertiho, dokončeným v roce 1467: modelem jeruzalémského hrobu z bílého a zeleného mramoru, kde je pohřben Giovanni Rucellai.
Kostel zažil své. Po napoleonském zrušení v roce 1808 byl zbaven posvátného určení a přecházel z ruky do ruky při stále méně svatém využití: kancelář loterie, soud, manufaktura tabáku a nakonec sklad kasáren.
Sousední klášter založily v roce 1157 benediktinky svatého Hilaria a Giovanni Villani se domníval, že kostel založil Karel Veliký. Na pravé straně se otevírá velký renesanční ambit s půlkruhovými oblouky a ionskými sloupy.
Marini, narozený v Pistoii v roce 1901 a zemřelý v roce 1980, je považován za jednoho z nejvýznamnějších italských sochařů 20. století. V roce 1980 daroval svou sbírku městu Florencii, které pro její umístění obnovilo bývalý kostel San Pancrazio, přičemž práce skončily v roce 1986.
Pod kupolí, uprostřed starého presbytáře, se zvedá Jezdec, vysoký šest metrů, osvětlený průhlednou stěnou apsidy. Kolem vedou ochozy na čtyřech úrovních, takže sochy lze obhlížet ze všech stran i shora: projektanti nechali na očích dokonce šroubované trámy manufaktury, která kostel obsadila.
Motivy se vracejí ze sálu do sálu: koně a jezdci ve všech pózách a náladách, od únavy po nebezpečí, a Pomony, oblé ženské postavy, symbol plodnosti už od dob Etrusků. Drsné a prosté formy z bronzu a betonu, s barevnými sádrami, plátny a kresbami v jiných patrech.
Nenechte si ujít vedle kapli Rucellai s chrámečkem Božího hrobu Leona Battisty Albertiho, dokončeným v roce 1467: modelem jeruzalémského hrobu z bílého a zeleného mramoru, kde je pohřben Giovanni Rucellai.
Kostel zažil své. Po napoleonském zrušení v roce 1808 byl zbaven posvátného určení a přecházel z ruky do ruky při stále méně svatém využití: kancelář loterie, soud, manufaktura tabáku a nakonec sklad kasáren.
Sousední klášter založily v roce 1157 benediktinky svatého Hilaria a Giovanni Villani se domníval, že kostel založil Karel Veliký. Na pravé straně se otevírá velký renesanční ambit s půlkruhovými oblouky a ionskými sloupy.